Když 9. listopadu 2025 generální ředitel BBC Tim Davie oznámil, že odchází z čela nejslavnějšího veřejnoprávního média světa, vypadalo to jako rutinní rezignace kvůli závažné mediální chybě. Ve skutečnosti šlo o vyvrcholení několikaletého politického tažení, které chce měnit pravidla hry – podobně jako vidíme v Česku v případě tuzemské veřejnoprávní televize.
Řekněme si to na rovinu: BBC udělala chybu. Sestřih Trumpova projevu porušil základní novinářské standardy a redakce tohle rozhodně měla podchytit, než to šlo do vysílání. Taková pochybení podrývají důvěru ve veřejnoprávní média – a v době, kdy jsou pod neustálým tlakem, si je prostě nemohou dovolit.
Co přesně selhalo?
Zároveň je třeba dodat, že tento konkrétní sestřih nijak zásadně nezkreslil obraz Donalda Trumpa: Vazba mezi Trumpovým projevem a útokem na Kapitol je dobře zdokumentovaná. Trump své příznivce skutečně vyzýval k „boji", opakovaně používal bojovnou rétoriku a řekl jim, aby šli ke Kapitolu.
Václav Štětka, profesor médií a politické komunikace z britské Loughborough University, v rozhovoru pro Český rozhlas vysvětluje podstatu problému: „Není pochyb, že šlo o porušení redakčních standardů a to nejenom těch, které vyznává BBC, ale jedná se o hrubé porušení novinářské etiky obecně. Šlo o manipulaci, o účelové pospojování kusů videa pro znásobení výsledného efektu."
Současně však dodává důležitý kontext: „Interpretace celé kauzy, že BBC vyznění Trumpova projevu radikálně převrátila o 180 stupňů, to je trochu přehnané. Redaktoři vzali části projevu a spojili je tak, aby více vyznělo to, co většina veřejnosti i médií vnímá jako fakt – že existuje vazba mezi projevem Donalda Trumpa ze 6. ledna a následným útokem na Kapitol."
Zpráva určená k úniku
Kdyby to skončilo u jedné chyby a jedné omluvy, svět by si toho možná ani moc nevšiml. Ale neskončilo.
Abychom pochopili, co následovalo, musíme se vrátit k tomu, kdo v BBC tahá za nitky. V Radě BBC sedí od roku 2021 Robbie Gibb – bývalý šéf komunikace konzervativní premiérky Theresy May, spoluzakladatel pravicové televize GB News a člověk, který o sobě veřejně říká, že je „thatcherovský konzervativec". Do Rady ho jmenovala vláda Borise Johnsona.
To není neobvyklé: pět z třinácti členů Rady BBC jmenuje přímo vláda. Problém je, kdo tam sedí. Gibb podle zdrojů z Guardianu prosadil, aby se externím poradcem pro redakční standardy stal jeho přítel Michael Prescott – bývalý politický editor Murdochových Sunday Times, dnes korporátní lobbista.
Prescott v létě 2025 opustil svou poradní roli, ale předtím napsal devatenáctistránkovou zprávu pro Radu BBC. Když ji konzervativní Daily Telegraph začal zveřejňovat, ukázalo se, že jde o mnohem víc než o kritiku jednoho špatného střihu. Prescott obviňoval BBC z „vážné a systémové zaujatosti" – v případě Trumpa, ve zpravodajství o válce v Gaze i v otázkách transgender práv.
Devatenáctistránkový dokument vyjmenovává celou řadu údajných pochybení – od redakčních přešlapů přes údajné zkreslování některých událostí až po celkovou „institucionální zaujatost" kultury BBC, kterou Prescott popisuje jako „příliš levicovou, liberální a v některých otázkách manipulativní".
Alastair Campbell, bývalý tiskový mluvčí premiéra Blaira, si dokument přečetl a označil ho zkratkou MTBL – „memo to be leaked", tedy zpráva určená k úniku. Alan Rusbridger, bývalý šéfredaktor Guardianu a dnes editor časopisu Prospect, Prescottovu zprávu popsal jako jednostrannou a „méně závažnou, než jak ji prezentoval Telegraph". Zde jsme jeho komentář přeložili celý do češtiny.
Rozjela se mašina. Konzervativní britská média – The Telegraph, Daily Mail, The Times – začala psát o „woke" BBC, která manipuluje voliče. Trump pohrozil miliardovou žalobou (později ji skutečně podal – na 10 miliard dolarů) a označil BBC za „100% fake news". Izraelští představitelé využili částí Prescottovy zprávy k tvrzení, že BBC má dlouhodobě protiizraelský sklon.
Ne všechna britská média se ale přidala ke kritice. Robert Shrimsley, politický komentátor Financial Times, napsal: „To, že BBC udělala vážné zaviněné chyby, nepopírá fakt, že existuje skutečná a koordinovaná pravicová mediální kampaň s cílem ji zničit. Obojí může být pravda zároveň – a kampaň by neskončila, ani kdyby chyby skončily." John Simpson, legendární zahraniční zpravodaj BBC, byl ještě přímější: „BBC čelí koordinovanému, politicky motivovanému útoku."
Jane Martinson z Guardianu označila Trumpovu hrozbu žalobou za „ohromující" a upozornila, že Trump využívá existující nespokojenost k „rozsévání nesváru ohledně samotné podstaty přesnosti a nestrannosti".
V českém prostředí by se takovému člověku jako Prescott říkalo možná „udavač". Představte si, jak by to rezonovalo, kdyby něco podobného uniklo a nehodilo se to konzervativcům – veřejný prostor by byl vytapetovaný nadávkami o udavačích a StB. Tady to funguje opačně: konzervativní establishment Prescottovu zprávu uvítal jako důkaz toho, co „vždycky věděl".
Devátého listopadu 2025 rezignovali Tim Davie i šéfka zpravodajství Deborah Turness. Davie uvedl: „Celkově BBC funguje dobře, ale došlo k několika chybám a jako generální ředitel musím převzít konečnou odpovědnost."
„To je situace, která zřejmě nemá v novodobé historii BBC obdoby," poznamenává Štětka. „Nejspíš to znamená, že se ředitel Tim Davie rozhodl BBC ochránit. Anticipoval mediální bouři, která se rozpoutala, tak, že položil funkci na oltář."
KONTEXT: Proč by nás mělo zajímat, co se děje v BBC?
Pro české čtenáře může být lákavé odbýt tuhle kauzu slovy „britské problémy". Ale BBC není jen vzdálenou cizí televizí.BBC je největší veřejnoprávní broadcaster na světě – kombinace něčeho jako Česká televize, Český rozhlas a velká část zahraničního zpravodajství v jednom. Platí ji britské domácnosti televizním poplatkem (od dubna 2025 je to 174,50 liber ročně, tedy asi 5 300 Kč – pro srovnání český koncesionářský poplatek je 135 Kč měsíčně, tedy 1 620 Kč ročně, zhruba třikrát méně). V mnoha zemích je stále první volbou pro zprávy o válkách, volbách nebo krizích.Diskuse o zaujatosti BBC proto není lokální novinka – dotýká se důvěry v celý model veřejnoprávních médií. A argumenty, kterými britští politici útočí na BBC, jsou zarážejícím způsobem podobné těm, co slyšíme v Česku o České televizi: „příliš liberální", „woke agenda", „jednostranné zpravodajství", „manipulace voličů před volbami".
Paradox Gazy: Jak být obviněn ze všeho najednou
Jeden z největších sporů, který Prescottova zpráva otevřela, se týká pokrytí války v Gaze. A tady situace hraničí s groteskou.
BBC je obviňována současně z toho, že je pro Palestinu i proti ní. Nejsou to přehánění – jde doslova o dvě paralelní kampaně, které běží současně a každá má své důkazy.
Prescottovo memo kritizovalo zejména arabskou službu BBC za to, že „prosazovala lži Hamásu" a „minimalizovala utrpení Izraele". Bývalý šéf televize BBC Danny Cohen a skupina právníků tvrdí, že BBC systematicky poškozuje Izrael a dává prostor lidem s antisemitskými výroky.
Kauza, která to vše symbolizuje, se odvíjela už od února 2025. BBC odvysílala dokument „Gaza: How to Survive a Warzone", který sledoval děti v Gaze a jejich život ve válce. Vypravěčem byl třináctiletý chlapec Abdullah – citlivý, inteligentní hlas uprostřed chaosu.
Až po odvysílání vyšlo najevo, že jeho otec je náměstek ministra zemědělství v hamáské vládě. BBC dokument stáhla a interní revize uznala vážné porušení přesnosti, protože tato informace divákům nebyla sdělena. Britský regulátor Ofcom uložil BBC odvysílat nápravné prohlášení.
Ale pak přišel úplně opačný signál. Více než stovka současných zaměstnanců BBC a stovky dalších novinářů podepsali otevřený dopis, který obviňuje BBC z anti-palestinského rasismu a z toho, že dělá „PR pro Izrael". Signatáři kritizují, že BBC odmítla odvysílat jiný dokument z Gazy, že část zaměstnanců má pocit, že se nesmí být vůči Izraeli příliš kritický, a že BBC dává izraelským obětem násobně více prostoru než palestinským.
Pro jedny je BBC nebezpečně pro-palestinská, pro druhé nebezpečně pro-izraelská. Realističtější obraz je pravděpodobně ten, že BBC je trhaná mezi několika silnými tlaky – včetně politicky obsazené Rady – a že její výstupy jsou často nekonzistentní.
PŘÍBĚH: The Mash Report a „užitečný mýtus"
The Mash Report byl satirický pořad na BBC Two, který od roku 2017 ostře mířil na vládu a konzervativní politiky. Davie ho zrušil – oficiálně kvůli penězům a „prostoru pro nové formáty".Ale v britském bulváru se objevila verze, že šlo o součást „war on woke" – tiché čistky levicového humoru. Komik Nish Kumar později v rozhovoru pro Guardian řekl: „Je to pro něj užitečný mýtus, protože uklidňuje britskou pravici. Dává žralokům trošku krve."BBC Kumara interně ujistila, že žádná „politická čistka" se nekonala – ale veřejně do toho moc rýpat nechtěla. Tento typ dvojího jazyka krásně ilustruje „ticho", které obklopuje i současnou krizi.
Muž z Downing Street v Radě BBC
Vraťme se k Robbieho Gibbovi podrobněji. BBC má Radu (Board), která dohlíží na strategii a jmenuje nebo odvolává generálního ředitele. Pět členů této rady jmenuje přímo vláda, dalších pět nevýkonných členů volí sama Rada. To dává každé vládě výrazný vliv na směřování instituce.
Gibb je výrazným kritikem „liberální zaujatosti" BBC a dlouhodobě tlačí na tvrdší linii vůči „woke" tématům i kritice Izraele. Klíčový konflikt zájmů: Gibb se podílel na koupi deníku Jewish Chronicle a byl jeho jediným ředitelem až do srpna 2024. List je přitom kritizován za anti-palestinský obsah a letos v září se musel omluvit za sérii vyfabulovaných článků o válce v Gaze.
Když Prescottovo memo uniklo do Telegraphu, Gibb podle zdrojů z Guardianu „vedl útok" na zasedání Rady proti vedení BBC. Šéfka zpravodajství Deborah Turness čelila podle insiderů více než hodinové palbě kritiky. Jeden z účastníků schůzky to pro Guardian popsal jako „puč".
Podle Reuters označili někteří zaměstnanci BBC Gibba za hlavního kritika zpravodajství uvnitř Rady. Z pohledu kritiků tedy nejde jen o vnitřní audit. Jde o dlouhodobé politické tažení části konzervativního establishmentu, která chce BBC posunout ze středového liberalismu směrem k pravicovějšímu narativu.
A do tohoto kontextu patří i zrušení satirického pořadu The Mash Report v roce 2021 – jedno z prvních rozhodnutí Tima Davieho poté, co nastoupil do funkce s příslibem „srovnat BBC" a odpovědět na kritiku, že je příliš „metropolitně liberální".
Uvnitř BBC
Současná krize není první, která BBC paralyzuje. V letech 2012 až 2013 otřásla institucí aféra kolem moderátora Jimmyho Savila. Ikonická tvář BBC, komik a filantrop s obrazem „národního strýčka" – po jeho smrti se ukázalo, že desítky let sexuálně zneužíval děti i dospívající, často přímo v prostorách BBC. Když vyšlo najevo, že redakce Newsnight připravila reportáž o jeho zločinech, kterou vedení zastavilo, instituce se ocitla pod palbou kritiky.
Následná vyšetřování popsala BBC jako organizaci ovládanou strachem, rigidní hierarchií a nefunkčními komunikačními kanály. Současnost tyto poměry připomíná.
Podle reportérky na VoxPot, která se pokoušela napsat analýzu současné krize: „Kontaktovala jsem přes patnáct novinářů, bývalých zaměstnanců BBC, mediálních výzkumníků i politologů. Místo obvyklé otevřenosti, na kterou jsem u britských novinářů zvyklá, jsem však narážela na mlčení. Někteří odmítli bez udání důvodu, jiní s tím, že se k věci vyjadřovat nesmí."
Dnes, když se kolem odchodu Tima Davieho a Deborah Turness ozývá nápadně málo hlasů – i od bývalých zaměstnanců, kteří by mohli mluvit víc otevřeně – to nepůsobí jako náhoda.
Nepřiměřená kritika, nebo zasloužený pád?
Václav Štětka upozorňuje na klíčovou rovinu celé kauzy: „Rychlost, intenzita, s jakou se kauza rozpoutala, a její aktuální mediální pokrytí je podle názoru řady kritiků disproporční vůči tomu, jak moc se skutečně BBC ‚sekla'."
BBC podle něj čelí podobným výtkám – že je příliš levicová, politicky zaujatá proti konzervativcům – velmi dlouho. „Kritika většinou vychází právě z politických pozic a stran, které sympatizují s britskými konzervativci, se stranou Reform UK Nigela Farage. A hlavní roli v ní hrají především britské bulvární deníky, jako je Daily Mail, The Sun, Daily Express nebo konzervativní deník Daily Telegraph, který tuto kauzu rozpoutal."
„BBC má tu ‚smůlu', že je skutečně obrovskou organizací, je neustále na očích a každé její pochybení se stane terčem kritiky," vysvětluje Štětka. „Přitom se často zapomíná na to, že paralelně s těmito pochybeními BBC produkuje desítky tisíc hodin vysoce hodnotného veřejnoprávního obsahu."
KONTEXT: Není to jen chyba. Je to politický útok
Standardní reakcí na chybu v sestřihu by byla omluva, revize procesů a posílení kontroly. To, že skončil generální ředitel i šéfka zpravodajství, vypovídá mnohem víc o politickém tlaku než o samotných chybách.Podle Reuters: „Příznivci BBC včetně novinářů z The Guardian, Financial Times a některých zaměstnanců BBC věří, že proběhla organizovaná pravicová kampaň s cílem tuto společnost poškodit."„Je to krize vytvořená politickými a obchodními protivníky veřejnoprávního vysílání a BBC," řekla Reuters ekonomka Diane Coyle, bývalá místopředsedkyně správního orgánu BBC.Insider z BBC pro Guardian popsal atmosféru stručně: „Působí to jako puč."
Co to znamená pro Česko
Veřejnoprávní média se stávají bojištěm kulturních a politických konfliktů. Už nejde „jen" o kvalitu zpravodajství, ale o to, jestli se médium líbí zrovna vládě nebo opozici. „Objektivita" je zbraň – obě strany politického spektra obviňují BBC ze zaujatosti, přičemž každá má „důkazy" a „studie" na své straně.
Podobné tlaky vidíme i v České republice. Andrej Babiš dlouhodobě označuje Českou televizi za „silně provládní" a mluví o ní jako o „ČPT" – České provládní televizi. V červenci 2024 v debatě Deníku prohlásil: „Pro mě je to čistá korupce." Hnutí ANO chce v případě vládní účasti přejít na financování ze státního rozpočtu místo koncesionářských poplatků.
Tomio Okamura jde ještě dál. SPD slibuje úplné zrušení koncesionářských poplatků s odůvodněním, že ČT je „neobjektivní a nevyvážená". V únoru 2025 Okamura tvrdil: „Koalice měla na ČT24 podíl vystoupení 72 procent, opozice 28 procent. Nemá cenu platit propagandu politických stran." Zároveň obvinil ČT z toho, že je „nástrojem vládní a bruselské propagandy".
Argumenty jsou nápadně podobné těm britským: údajná liberální zaujatost, woke agenda, jednostranné zpravodajství o migraci a zahraničních konfliktech, manipulace voličů před volbami. A stejně jako v Británii se debata rychle přesouvá od konkrétních pochybení k systémovým otázkám financování a kontroly.
„Opoziční strany – konzervativci, zejména strana Reform UK Nigela Farage – si nenechají ujít příležitost využít tuto kauzu k tomu, aby získaly argumenty pro změnu systému financování BBC," upozorňuje Štětka.
Dodává ale: „Pokračování stávajícího systému financování prostřednictvím licenčních poplatků nejsou nakloněni ani vládnoucí labouristé. Panuje konsenzus, že se už v té současné podobě asi přežil. To ale neznamená, že je shoda na tom, co ho má nahradit."
BBC přišla letos v létě asi o 300 000 lidí, kteří poplatky platili. „Vyrůstá nová generace občanů Británie, kteří nejsou zvyklí sledovat lineární televizní vysílání," vysvětluje Štětka. „Demografická změna, která se do změněných diváckých návyků promítá, bude určitě mít dopad na budoucnost financování."
Hlavní politický cíl: oslabit veřejnoprávní instituci
BBC z této kauzy neodchází jako „lživý propagandistický moloch", jak tvrdí Trump nebo část pravice. Ale ani ne jako sebejistý garant liberální demokracie. Spíš jako instituce pod tlakem, která se bude muset naučit dvě věci: důsledně opravovat své chyby – i když jsou „jen" přibarvením reality – a přestat se bát vlastního publika natolik, že raději mlčí a ustupuje.
„Myslím, že zásadní v tomhle směru je, jak se organizace k problému postaví," říká Štětka. „A myslím, že BBC se k pochybení postavila čelem – uznala ho, dva nejvyšší představitelé rezignovali a reportáž byla stažena z nabídky."
„BBC je stále nejsledovanější televizní stanicí ve Velké Británii. Patří mezi nejdůvěryhodnější zpravodajské značky nejen v Británii, ale i ve světě. A redukovat její výstupy a roli, kterou v britském mediálním a veřejném prostoru sehrává, na těchto několik kauz – které samozřejmě jsou závažné – to by asi nebylo úplně férové."
A tady se kruh uzavírá. Není to jen britský příběh. Je to příběh o budoucnosti všech veřejnoprávních médií v éře polarizace. O tom, jak to vypadá, když se „nestrannost" stane politickou zbraní.
Může vůbec existovat médium, které je dostatečně nestranné pro všechny strany současného kulturního konfliktu? Nebo jsme svědky konce éry, kdy bylo možné věřit, že takové médium může existovat?