V digitálním věku se z pozornosti stala vysoce ceněná komodita. Hovoří se dokonce o ekonomii pozornosti. Již v roce 1971 upozornil Herbert A. Simon, že v informačně přesyceném světě vede „bohatství informací k nedostatku pozornosti". Dnešní internetové prostředí tuto prognózu naplňuje: naše pozornost je měnou, o niž soupeří technologické firmy, média i běžné aplikace. Každý se nás snaží přilákat na svou platformu (od sociálních sítí přes nákupní aplikace po digitální služby). Uživatelé však mají omezenou kapacitu soustředění, a tak probíhá nelítostný boj o každou vteřinu naší pozornosti. Firmy financované reklamou se snaží maximalizovat čas, který u nich strávíme. Koneckonců pokud je služba zdarma, platíme za ni svým časem a pozorností.
Důsledkem této konkurence je neustálé zahlcování smyslů. Jsme vystaveni přemíře podnětů, nepřetržitý proud novinek, notifikací a zpráv, algoritmicky řazený obsah šitý na míru našim zájmům. Průměrná doba udržení pozornosti údajně dramaticky klesla. Studie Microsoftu v roce 2015 ukázala, že zatímco kolem roku 2000 udržel člověk pozornost zhruba 12 sekund, o patnáct let později to bylo jen 8 sekund (méně než u pověstné zlaté rybky). Náš nervový systém je přetížen neustálou stimulací a záplavou informací. Odborníci varují, že při stálé informační smršti mozku nezbývá kapacita vše zpracovat, takže podněty vstřebáváme jen povrchně a nekriticky. Takový stav vede ke kognitivnímu přetížení a stresu. Neustávající tok obsahů se stává psychickým stresorem. Sama to zažívám: běžný offline život mi často připadá nudný a nezajímavý, protože vše online je nesmírně přestimulující. Neuroložka Anna Lembke vysvětluje, že opakovaná nadměrná stimulace vede k poklesu dopaminu v mozku pod normál, takže běžné činnosti pak člověka méně těší. Večer proto končím u tzv. revenge bedtime procrastination: scrolluji Instagram až do vyčerpání nastaveného časovače, jen abych doplnila dopamin, který mi přes den chyběl.
Snažím se tematizovat internet jako prostředí, které pomocí behaviorálních principů cíleně formuje naše chování a závislost na neustálé stimulaci. Spojuji poznatky z oblasti UX designu, neurověd a digitální kultury s vlastní zkušeností ženy s ADHD (zkušeností, která odhaluje systémové problémy digitálního prostředí). Ač se téma může zdát jako velmi úzce zaměřené na jednotlivý prožitek, jeho relevance je dnes univerzální, protože internet dnes utváří způsob, jakým přemýšlíme, cítíme i fungujeme v běžném světě.
Digitální architektura
Jedním z důležitých, ale často přehlížených aspektů celého problému, je způsob, jakým jsou digitální prostředí navrhována. Tato tzv. digitální architektura, tedy konkrétní rozvržení, funkce, vizuální prvky a interakční logika, hraje zásadní roli v tom, jak se v daném prostředí chováme. Nejde o neutrální prostor. Internet dnes není jen místem, kde se „dějí věci", ale soustavou architektonicky navržených pastí, které usměrňují, co klikneme, kdy odejdeme a co (ne)zaznamenáme.
Jedním z nejvýraznějších nástrojů těchto systémů jsou tzv. dark patterns, temné vzorce designu, které jsou záměrně navrženy tak, aby uživatele zmátly, manipulovaly nebo odradily od určité volby. Termín zavedl designér Harry Brignull a dnes se používá pro různé taktiky jako například: obtížné odhlášení z odběru, skryté předplatné, matoucí tlačítka typu „přejít" vs. „zrušit", automatické zapínání notifikací nebo třeba vizuálně agresivní výzvy typu „určitě to nechceš?".
Když si uvědomím, kolikrát jsem v noci otevřela aplikaci „jen na minutu" a zůstala tam další hodinu, nelze si nevšimnout, že to není jen moje slabá vůle. Například infinite scroll, funkce, kdy se nový obsah automaticky načítá bez přerušení, působí jako jednoduché pohodlí, ale ve skutečnosti je to mechanismus, který zabraňuje přirozenému bodu zastavení. Kdybych musela zmáčknout „další stránka", třeba bych se rozhodla odejít. Takhle ale jedu dál a dál. A dál.
Do toho vstupuje umělá inteligence (AI), která dnes tvoří základ většiny doporučovacích algoritmů. Nejde už jen o to, že obsah je krátký a atraktivní, AI přesně ví, co mě zaujme, protože se učí z mé historie, rychlosti čtení, zastavení videa, dokonce i z mimovolních reakcí. Systém se adaptuje tak, aby maximalizoval můj „engagement", tedy čas strávený uvnitř aplikace. Vtip je v tom, že i když to chápu, stále mě to ovlivňuje. I když si říkám „tenhle feed je mi šitý na míru", nejsem vůči němu imunní. Právě naopak, algoritmus mě zná možná lépe, než já sama sebe.
Tyto systémy nepracují pro mě, ale pro zisk firmy. Optimalizují můj čas a pozornost pro reklamní model. Pokud jsem neurodivergentní a mám například ADHD, moje mozková chemie dělá z mé pozornosti zranitelnější cíl. To ale systém nezajímá. On jen sleduje, co funguje. A pokud „funguje" úzkost, závislost nebo neklid, algoritmus ji bude dál předkládat.
Tím se dostáváme ke klíčovému etickému rozměru. Kdo nese odpovědnost za to, jak tyto systémy působí? Vývojář? Platforma? Uživatelka? A co když algoritmus „nechce" nic zlého, ale jen sleduje metriky engagementu? „Máš přece na výběr." Jenže ten výběr je čím dál obtížnější.
ADHD a dopaminové nástrahy internetu
Porucha pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) přináší do tématu pozornosti další rozměr. Lidé s ADHD mají vrozené obtíže s regulací pozornosti a impulsivity, snadno je něco zaujme a stejně snadno zájem ztratí, pokud podnět není dostatečně stimulující. Neurologicky se ADHD pojí s dysregulací dopaminu v mozku: u osob s ADHD byly prokázány snížené hladiny dopaminových přenašečů a receptorů v oblastech zodpovědných za odměnu a motivaci. Tyto biologické odchylky úzce souvisejí se symptomy nepozornosti. Jednoduše řečeno, ADHD mozek trpí „hladem po dopaminu", a tak přirozeně vyhledává zvýšenou stimulaci, aby odměnové centrum dostalo potřebný impuls.
Sama jsem s ADHD diagnostikovaná a vidím, jak digitální svět působí jako dokonalý katalyzátor mých symptomů. Zároveň ve mně přetrvává pochybnost, kterou odborná diagnóza zcela nerozptýlila: Co když jsou moje projevy ADHD výsledkem letitého pobytu v prostředí TikToku, Instagramu a nekonečných podnětů? Co když moje neschopnost vydržet u knížky nebo učení není vrozená, ale vypěstovaná? Nejsem sama, kdo si takové otázky klade. Studie mezi dospívajícími například ukázala, že časté používání digitálních médií může vést ke zvýšení symptomů nepozornosti, u adolescentů bez dřívějších potíží s pozorností se při intenzivním používání sociálních sítí a dalších aplikací v průběhu dvou let zhruba zdvojnásobila pravděpodobnost rozvoje ADHD symptomů. Tyto výsledky naznačují, že neustálá digitální stimulace může naše přirozené potíže s pozorností ještě zhoršit (byť není jisté, do jaké míry jde o příčinu či důsledek). Tato otázka ve mně posiluje imposter syndrom, pocit, že si své obtíže možná „sama způsobuji" a že diagnostikované ADHD je jen omluva pro selhání vůle.
Můj vztah s TikTokem byl krátký, ale intenzivní a silně formativní. Strávila jsem na něm zhruba půl roku on-off. Dost dlouho na to, aby mi tato aplikace odčerpala soustředění i vůli. Ve výsledku jsem kvůli tomu odložila maturitu o rok. Konkrétně: měla jsem v plánu složit zkoušku z biologie, ale nedokázala jsem se soustředit na učení, neustále jsem padala do doom scrollingu. A tak jsem se nakonec rozhodla na test vůbec nejít. Dobrovolně jsem přišla o možnost maturovat v řádném termínu, přestože bych zkoušku patrně zvládla. Ten rok navíc mi posléze prospěl, ale vznikl jako přímý důsledek digitální závislosti. Byl to hmatatelný dopad algoritmu na můj reálný život. Naneštěstí nejde o ojedinělý případ a výzkumy začínají vykreslovat širší trend, kdy nadměrné užívání sociálních médií souvisí se zhoršeným akademickým výkonem a produktivitou.
Ještě závažnější však je, že i když si sama nastavím časové limity na aplikace, v okamžiku cravingu (bažení po stimulu) je bezmyšlenkovitě obejdu. Jako by jiná část mě, ta hladová po dopaminu, převzala kontrolu. Ten mechanismus se nepodobá ničemu jinému než závislosti. Neurověda to ostatně potvrzuje: nadměrné užívání sociálních sítí může změnit dopaminové dráhy v mozku a vytvořit závislost podobnou té na návykových látkách. Moderní aplikace jsou navrženy tak, aby v mozku spouštěly neustálé uvolňování dopaminu a udržovaly nás v dopaminové pasti. Umělou inteligencí řízené algoritmy personalizují obsah a maximalizují dobu strávenou na síti, tím prohlubují aktivaci center odměny a dále posilují návykové chování. V některých studiích bylo dokonce popsáno, že u závislých uživatelů dochází ke změnám v šedé kůře mozkové, obdobně jako u jiných závislostí.
Ve chvíli, kdy se snažím odložit telefon, zůstává mozek v deficitu dopaminu a člověk se cítí sklesle, proto sociální sítě často působí dobře při používání, ale hrozně, jakmile přestaneme. Sama si pak v noci znovu kladu otázku, proč jsem to udělala. Proč jsem místo spánku dala přednost nekonečnému scrollování? Proč jsem dobrovolně přišla o klid? Odpověď je schovaná v designu oněch aplikací.
Není náhodou, že TikTok či Instagram dokážou pohltit naši mysl na celé hodiny. Tyto platformy záměrně využívají poznatků behaviorální psychologie k vytvoření návyku. Například princip proměnlivého překvapení (nový obsah po obnovování feedu) funguje jako pomyslná páka výherního automatu. Jak trefně podotýká psychiatrička Anna Lembke, chytrý telefon dnes funguje jako „digitální injekční stříkačka", která nám do mozku doručuje dopamin: barevné ikony, blikající upozornění a nikdy nekončící zásoba nových podnětů (TikTok nikdy nedojde) nás spolehlivě udržují v „rauši". Jeden like na Instagramu či nová zpráva spustí mini-odměnu v mozku a my se rychle naučíme toužit po další dávce. Studie potvrzují, že každý lajk, komentář či jiná drobná sociální odměna vyvolá v mozku uvolnění dopaminu, podobně jako gamblerovi cinknutí automatu. Pro neurodivergentní mozek s ADHD, který prahne po stimulaci, je takové digitální prostředí obzvlášť zhoubné. Není divu, že se ukazuje zvýšený výskyt problematického užívání internetu právě u lidí s ADHD.
Zásadní otázkou zůstává: Jak z toho ven? Digitální hygiena se ukazuje jako nezbytný koncept, ale i ten je obtížné zavést bez vnější podpory. Sama si nastavím aplikaci, která mi po určité době zakáže přístup k sociálním sítím, ale pak ji instinktivně vypnu nebo obejdu. Občas mi pomůže vyměnit mobil za čtečku knih nebo papírový diář, čím méně digitálních podnětů, tím snazší návrat k soustředění. Někteří odborníci doporučují tzv. „dopaminový půst": záměrné snižování stimulace, například omezením sociálních sítí, rychlého videa, sladkostí, her. Ten však podle kritiků neřeší systémové jádro problému, totiž to, jak je samotná architektura aplikací navržena proti naší pozornosti. Často tedy nejde o slabost jednotlivce, ale o strukturální střet mezi lidskou křehkostí a digitálním designem. To je potřeba přiznat si nejen v osobní rovině, ale i na společenské úrovni.
Seznam použité literatury
Alter, A. (2017) The rise of addictive technology and the business of keeping us hooked., New York: Penguin Press.
Campbell, D. (2025) 'Teenagers who report addictive use of screens at greater risk of suicidal behaviour, study shows.', The Guardian.
Gmeiner, B. (2025) 'Warum gibt es aktuell so viele ADHS-Diagnosen bei Erwachsenen?', Der Standard.
Simon, H.A. (1971) 'Designing organizations for an information-rich world', in Greenberger, M. (ed.) Computers, communications, and the public interest. Baltimore: Johns Hopkins University Press, pp. 40–88.
Lembke, A. (2021) Dopamine Nation: Finding balance in the age of indulgence. New York: Dutton.
Ra, C.K. et al. (2018) 'Association of digital media use with subsequent symptoms of attention-deficit/hyperactivity disorder among adolescents', s. 255–263.
McSpadden, K. (2015) 'You now have a shorter attention span than a goldfish', Time.
Deceptive Design (2025) About us. Deceptive.design.
Testimonium (2016) Harry Brignull – expert witness in deceptive design.