Zeman za deset let podepsal 26 milostí, Pavel má za tři roky 23

Dva prezidenti, dvě různá tempa

Miloš Zeman potřeboval na svých 26 milostí celých deset let v úřadu. Petr Pavel se ke stejnému číslu blíží po třech letech – zatím jich podepsal 23 a jeho mandát dál běží.

Oba přitom patří k nejzdrženlivějším prezidentům, jaké Česko mělo. Václav Havel podepsal jako český prezident 1247 milostí, Václav Klaus za deset let přes čtyři sta. Zeman tempo srazil na necelé tři ročně – milosti považoval za monarchistický přežitek a sliboval je udílet jen v přísně humanitárních případech. První tři roky v úřadu neudělil ani jedinou. Pavel se pohybuje kolem sedmi milostí ročně: pořád zlomek Klausova tempa, ale víc než dvojnásobek Zemanova.

Proč srovnáváme den po dni, ne rok po roce

Prostý součet by kratšímu mandátu křivdil – Pavel logicky nemůže mít za tři roky tolik podpisů jako Zeman za deset. Proto počítáme od inaugurace: kolik milostí měl každý prezident za sebou ve stejný den svého mandátu. Toto srovnání mluví jasně. V bodě, kdy Zemanovi stále svítila nula, měl Pavel na kontě už sedmnáct milostí. A pokud si dosavadní tempo udrží, přesáhne za celý mandát Zemanův desetiletý součet několikanásobně.

Koho milost zachraňuje

Hrad ani ministerstvo spravedlnosti důvody milostí oficiálně netřídí, takže jsme veřejně zdůvodněné případy roztřídili sami. U Zemana převažuje jediný motiv: vážná nebo nevyléčitelná nemoc. To byla podmínka, kterou si sám stanovil na začátku mandátu, a platí u poloviny jeho milostí. Menší část tvořila péče o děti, dvakrát šlo o odměnu za záchranu lidského života. A pak je tu šestice případů, kde Zeman uváděl pochybnosti o přiměřenosti trestu – mezi nimi i dvě nejkontroverznější rozhodnutí celého jeho prezidentství.

U Pavla vypadá typický příběh omilostněného úplně jinak. Nejčastěji jde o matku samoživitelku, které za drobnou kriminalitu hrozí vězení – a dětem ústavní péče. Takových případů je zhruba třetina. Novou kategorií, která se u Zemana nevyskytla ani jednou, jsou drobné drogové delikty: pět Pavlových milostí souvisí s pěstováním marihuany. Čtyři další podpisy pak tvoří zvláštní případ, který se od klasické milosti liší i právně – k němu za chvíli.

Jména se dozvíme málokdy

Za Zemanovy éry vyšla jména omilostněných najevo v sedmi případech – buď je zveřejnil Hrad, nebo o nich promluvili sami omilostnění. Vedle Kajínka, Baláka a Nečasové to byli Drahomír Nosek, Václav Grimm, Daniel Vlachynský a Pavel Podroužek. Pavel je důslednější: jméno nezveřejnil u žádné ze svých milostí. Kancelář prezidenta popisuje jen okolnosti případu, věk a trestný čin.

Případ, který milostí není

V květnu 2025 Pavel sáhl po ústavní pravomoci, kterou žádný z jeho předchůdců v této podobě nepoužil. Zastavil trestní stíhání čtyř příslušníků 601. skupiny speciálních sil, obviněných v souvislosti s úmrtím afghánského zajatce na základně Šindánd v roce 2018. Právně jde o takzvanou abolici: zatímco milost promíjí už uložený trest, abolice zastaví řízení dřív, než vůbec padne rozsudek. Pavel rozhodnutí zdůvodnil mimořádností válečné situace a vyšetřováním, které se táhlo téměř sedm let. Jména vojáků zveřejněna nebyla.

Havel a Klaus hráli jinou ligu

Srovnání s prvními dvěma prezidenty samostatného Česka ukazuje, jak zásadně se instituce milosti za třicet let proměnila. Václav Havel podepsal za deset let v úřadu 1247 milostí – v průměru víc než sto ročně. Zdaleka nejštědřejší byl na začátku: jen v roce 1994 omilostnil 407 lidí, tedy téměř tolik, kolik jeho tři nástupci dohromady za následující třiadvacetiletí. Druhý mandát už byl znatelně střídmější – 345 milostí proti 902 z toho prvního. Nejméně jich Havel podepsal v roce 1997, třiašedesát.

Václav Klaus po nástupu v roce 2003 stáhl vyřizování žádostí z ministerstva spravedlnosti zpět na Hrad – zrušil pověření, které ministrovi dal Havel v roce 1994 – a za deset let udělil 412 milostí, zhruba tři měsíčně. Roční čísla jsou přitom u Havla doložená jen zčásti a u Klause je Hrad nezveřejnil vůbec; křivka v grafu proto mezi doloženými body postupuje rovnoměrně.

Kontroverze s milostmi pro lidi z blízkosti moci nezačaly u Zemana. Havel v lednu 1997 omilostnil Martina Odložila, odsouzeného na čtyři roky za smrt otce, olympijského vítěze Josefa Odložila – matka omilostněného, gymnastická legenda Věra Čáslavská, v té době pracovala jako Havlova poradkyně a část veřejnosti si rozhodnutí vyložila jako protekci. Už v srpnu 1995 Havel abolicí zastavil stíhání Marty Chadimové, obviněné z falšování katastrálních záznamů v restituční kauze domů u pražské Lorety; Chadimová milost zprvu odmítla a přijala ji až po osmi letech. U Klause vzbudila největší pozornost milost z roku 2008 pro Zdeňka Kratochvíla, generálního ředitele ICOM Transport stíhaného v hospodářské kauze – sponzora ODS, který po konci Klausova mandátu začal posílat milion korun ročně jeho institutu.

Amnestie je ještě jiný nástroj

K milostem se u prvních dvou prezidentů přidaly amnestie – hromadné prominutí trestů, které na rozdíl od milosti vyžaduje spolupodpis premiéra. Havel je vyhlásil tři: největší z ledna 1990, ještě z pozice československého prezidenta, otevřela brány věznic 23 tisícům lidí; menší následovaly v letech 1993 a 1998. Klaus svou jedinou amnestii načasoval na samý konec mandátu v lednu 2013 – dotkla se přes 111 tisíc odsouzených a obviněných a z věznic propustila 6443 lidí, víc než čtvrtinu tehdejších vězňů.

Skutečným dárkem na odchodnou se ale stal až druhý článek Klausovy amnestie: zastavil trestní stíhání, která se táhla déle než osm let a kde hrozil trest do deseti let. Podle tehdejšího nejvyššího státního zástupce tak padly více než tři stovky kauz včetně osmnácti velkých hospodářských případů s miliardovými škodami – mimo jiné vytunelovaná Union banka, fond Trend nebo kauza konkurzního soudce Jiřího Berky. Zeman ani Pavel amnestii nevyhlásili.