Česká průměrná mzda roste. Medián zaostává. Giniho koeficient zůstává stabilní. Co každé z těchto čísel říká a co skrývá – a proč nestačí sledovat jenom jedno?
Spojené státy a skandinávské země jsou nejčastěji citovanými protipóly debaty o nerovnosti. Data ukazují, v čem se liší, kde se shodují a co z obou modelů lze analyticky přenést do české diskuse.
V exekuci je zhruba 600 tisíc lidí a téměř 80 % z nich má exekucí víc. Systém srážek je nastavený tak, že legální výdělek navíc se často nevyplatí – trestá snahu a odměňuje šedou ekonomiku.
V průměru OECD vysvětluje rodinné zázemí 15 % rozdílů ve výsledcích žáků, v Česku 22 %. Školství, které má být výtahem vzhůru, funguje spíš jako konzervant sociálních rozdílů.
Příjmová nerovnost v Česku je nízká. Majetková nerovnost – kdo vlastní nemovitosti, úspory a podnikatelský kapitál – je úplně jiné číslo a měří se mnohem hůř.
Francouzská ISF zdaňovala čisté jmění nejbohatších domácností od roku 1989. Macron ji v roce 2018 nahradil užší daní jen na nemovitosti. Co se stalo s příjmy státu – a s nerovností?
Tvrzení, že nízká česká nerovnost je optická iluze založená na vlastním nízkém mediánu, je silné a kontroverzní. Přepočítali jsme ho podle jednotné evropské metodiky.
Německo bylo dlouho výjimkou mezi velkými evropskými ekonomikami bez zákonné minimální mzdy. Po jejím zavedení klesla mzdová nerovnost v dolní části spektra – bez výrazného poklesu zaměstnanosti, který kritici předpovídali.
New York staví mrakodrapy za desítky milionů dolarů. A zároveň nedokáže dát domov více než 350 000 lidí, kteří nyní nemají střechu nad hlavou. Data o největší majetkové propasti v historii newyorského realitního trhu.