| přeloženo z původního textu Amandy Coakley v deníku The Guardian ze dne 1. 7. 2025
✤
Karin Kneissl se dostala na titulní stránky po celém světě, když v roce 2018 pozvala ruského prezidenta na svou svatbu. O pět let později se přestěhovala do Petrohradu. Skandál odhalil temnou pravdu o vazbách mezi Vídní a Moskvou.
✤
Potíže začaly kvůli mrtvé kočce. Obyvatelé Seibersdorfu žili po léta vedle své nejslavnější sousedky víceméně v míru. Pravda, jednou si soused stěžoval na zápach od jejích koní. A ano, tu a tam se ozývaly narážky na její nedostatek „komunitního ducha" – prý byla skvělá v rozdávání úkolů na sousedské akce, ale sama nikdy nepřiložila ruku k dílu, nesmažila řízky ani nevěšela výzdobu. V zásadě ale vycházeli.
Karin Kneissl byla „náplava" z Vídně, asi hodinu cesty na sever. V Seibersdorfu žila přes dvě desetiletí – nejprve v polorozpadlém starém bytě, pak si koupila dům poblíž hlavního náměstí. Přijela jako juniorní diplomatka, později se stala novinářkou na volné noze a následně začala přednášet mezinárodní vztahy na nejprestižnějších rakouských školách. Krátce také zasedala v místním zastupitelstvu.
✤
V roce 2017 se Kneissl stala rakouskou ministryní zahraničí. Bylo to náhlé jmenování, které ve městě všechny překvapilo. Když se nad tím ale obyvatelé Seibersdorfu zamysleli, dávalo to jistý smysl. Karin Kneissl byla vždy vcelku výstřední; je to ten typ člověka, co dělá a říká věci, které nejde snadno předvídat. Nikdy jste neměli jistotu, kam zamíří příště – tak proč by to nemohlo být zrovna ministerstvo zahraničí?
Incident s kočkou se odehrál těsně předtím, než se ujala ministerské funkce – alespoň tak si to pamatuje místostarosta Franz Püreschitz. Jednoho dne, zničehonic, Karin Kneissl začala rozhlašovat, že někdo ve městě úmyslně zabil její milovanou kočku – a co hůř, že mrtvé tělo nechal přímo před jejími dveřmi. Podle Kneissl to byl důkaz, že se všichni obyvatelé Seibersdorfu obrátili proti ní. Každý přece věděl, jak moc miluje zvířata. Měla slepice, psy, kočky a několik poníků. Nic jí prý nedělalo tolik šťastnou jako čas strávený se svými zvířaty. A teď na jedno z nich někdo cíleně zaútočil.
Kneissl nikdy otevřeně neřekla, z čeho podezřívá pachatele a jaký měl mít motiv. Místostarosta Püreschitz ale předpokládal, že za tím Kneissl viděla své nedávné propojení s krajně pravicovou stranou Svobodných (FPÖ). Jenže pokud to tak bylo, moc to nedávalo smysl: v Seibersdorfu volí mnoho lidí konzervativní i krajně pravicové strany. Žádné spiknutí proti ní neexistovalo, říká Püreschitz. „Byla to jasná nehoda; my nejsme zabijáci koček," řekl mi loni, když jsme stáli před bývalým domem Karin Kneissl, a v jeho tváři bylo vidět nevěřícné pobavení.
Kneissl není někdo, s kým by Püreschitz – nebo řada dalších ve městě – dnes chtěl být spojován. V těchto dnech je známá hlavně tím, že v roce 2018 pozvala Vladimira Putina na svou svatbu, kde s ním následně zatančila valčík. Do té doby byla během zhruba roku ve funkci ministryně zahraničí vnímána jako spíš okrajová figura, jíž kancléř přidělil jen málo pravomocí. Teď, když byla zachycena kamerami při tanci s autoritářským vůdcem, se stala mezinárodní ostudou.
V polovině následujícího roku opustila úřad a krátce poté se přestěhovala do Francie, pak do Libanonu a nakonec se usadila v Rusku, kde dnes vede Geopolitické observatorium pro klíčové otázky Ruska (Gorki) na Petrohradské univerzitě. Pravidelně vystupuje v ruských státních médiích, kde prohlásila, že EU trpí „kolapsem jakéhokoli právního státu", a nedávno i to, že Rusko vyhrálo válku na Ukrajině. Putina obdivuje – v rozhovoru pro BBC v roce 2023 o něm řekla, že je „nejinteligentnější gentleman, a zdůrazňuji to slovo gentleman – a pár jsem jich potkala".
✤
Jedním z důvodů, proč je příběh Karin Kneissl pro Rakousko tak trapný, je to, že upozorňuje na dlouhodobý a velmi výnosný vztah země s Ruskem – který i tři roky po plnohodnotné invazi na Ukrajinu zůstává bližší, než by mnozí zvenčí čekali. Alpská země s devíti miliony obyvatel, jejíž ústava ji zavazuje k neutralitě v mezinárodních záležitostech, se ráda vidí jako prostředník mezi Východem a Západem. Kritici to vnímají jako záminku pro prosazování vlastního ekonomického zájmu. „Nechápou, proč by měli cokoli měnit, protože jim to všechno dokonale funguje," řekl mi Anton Šechovcov, ředitel Centra pro demokratickou integritu v Rakousku, které sleduje vliv autoritářských zemí. „Čekají, až válka skončí, aby se mohli vrátit k běžnému obchodu s Rusy." Přestože Rakousko podpořilo sankce EU, Rusko podle dat z roku 2024 zůstává druhým největším zdrojem přímých zahraničních investic. Rakouské firmy, jako například Raiffeisen Bank International, teprve nedávno začaly omezovat své aktivity v Rusku a zaostávají za konkurenty typu britské HSBC nebo francouzské Société Générale, které z ruského trhu po invazi rychle odešly.
Přesto stěhování Kneisslové do Ruska nebylo nevyhnutelné – a zdá se, že stejně jako s hlubokým ideologickým souzněním s Kremlem souvisí i se zvláštnostmi její povahy. V průběhu kariéry se Kneissl vnímala jako nepochopená, nedoceněná osobnost, pronásledovaná pro svou nezávislost. V Rusku našla respekt, o kterém dlouho cítila, že jí náleží.
Jedna bývalá přítelkyně mi řekla, že k ní dodnes cítí jistou míru soucitu: pamatuje si ambiciózní ženu, jakou byla, když spolu v roce 1990 nastoupily na ministerstvo zahraničí. „Působí jako hodně smutný člověk, někdo, kdo není spokojený s tím, jak se mu život vyvinul," řekla. „Chtěla být brilantní, chtěla, aby ji všichni měli rádi, aby ji zvali přednášet na důležité univerzity. Myslím, že nechtěla skončit jako vyvrhel."
Když jsem oslovila zdroje v Rakousku i jinde kvůli tomuto textu, většina odpovídala neochotně. „Dělá z nás terč posměchu," řekl mi jeden bývalý přítel a expert na zahraniční politiku. Jenže když se lidé rozpovídali, často je to strhlo. Extrémní sebedůvěra Kneisslové, neobyčejná víra ve vlastní schopnosti a její neschopnost cítit stud za své chování i po letech braly lidem dech. (Kneissl rozhovor pro tento článek odmítla.)
✤
Když v březnu 1990 poprvé vstoupila jako juniorní diplomatka na rakouské ministerstvo zahraničí, měla velké ambice. Jako dcera pilota strávila část raného dětství v Jordánsku, kde její otec létal pro krále Husajna. Po návratu do Rakouska toužila po budoucnosti, v níž bude dost stará, aby se do regionu mohla vrátit.
Tyto dětské roky pro ni nebyly vždy snadné, ale útěchu našla ve vztahu ke zvířatům. Nedávno dojemně vyprávěla o svém dětství a boxerovi, kterého otec přivedl domů. „Já jsem se starala o psa a pes se staral o mě," řekla. „Protože když mi bylo deset, jedenáct, dvanáct, upřímně, bez tohohle nejlepšího kamaráda bych to nedala. Kdykoli byl problém ve škole, mluvila jsem s ním a věděla jsem, že mě nezradí."
Kneissl pak vystudovala právo a arabštinu na Vídeňské univerzitě. Ve své knize Můj Blízký východ z roku 2014 napsala, že se arabsky učila proto, aby porozuměla Libanonu a „proč na Blízkém východě hoří". Psala, že její studium bylo tak intenzivní, že jí lidé – není řečeno kdo – říkali, že je „mnohem víc Libanonka než Libanonci sami". Doktorát pak psala na téma hranic na Blízkém východě. Její školitel Hanspeter Neuhold si ji pamatuje jako pracovitou a inteligentní, ale také poněkud neústupnou. Když jí navrhoval změny, řekl mi: „Nebylo předem dané, že je udělá."
Tahle neotřesitelná víra v sebe sama zasáhla i její kolegy na ministerstvu. Kneissl věřila, že Rakousko může hrát větší roli v mírovém vyjednávání na Blízkém východě. Její znalost regionální politiky spolu s arabštinou – jak dobře ji skutečně ovládá, je sporné – vedly rychle k tomu, že byla povýšena a začala pracovat na blízkovýchodní agendě. Někteří kolegové ji považovali za sebestřednou, jiní si k ní našli cestu. „Byla zajímavá, procestovaná, vtipná – a jako my všichni mladí tam, trochu divná," řekl mi další bývalý přítel, který na ministerstvu dodnes působí. Tehdejší šéf odboru pro Blízký východ a Afriku a bývalý velvyslanec Alexander Christiani byl její inteligencí ohromen a podporoval ji, když rychle postupovala a začala spolupracovat s tehdejším ministrem zahraničí.
Jenže ani rychlý kariérní růst Kneisslové nestačil. V roce 1998 se rozhodla ministerstvo opustit. Walter Gehr, zkušenější diplomat, který se později stal jejím šéfem kabinetu, řekl, že byla „frustrovaná nízkou intelektuální úrovní své práce" a „neklidná z toho, že ji obklopovali samí muži, kteří jí šéfovali".
V dalších letech příležitostně přednášela na klíčových rakouských akademických institucích o Blízkém východě a psala komentáře pro deník Die Presse – s novinami se však rozešla poté, co jí editoři opravovali texty. Kvalita jejích postřehů byla někdy sporná, ale její kritický pohled na region – zejména důraz na hrozby politického islámu – dobře zapadal do konzervativní politiky země. V roce 2007 vydala knihu Spirála násilí: Proč si Orient a Okcident nemohou porozumět, ale moc se neprodávala. V těch letech měla finanční potíže a musela si půjčovat od přátel.
Zlom nastal v roce 2012, kdy vyšla její kniha Testosteron dělá politiku. Tvrdila v ní, že jedním z motorů arabského jara – vlny protestů proti autokratickým režimům – byla „hluboká sexuální frustrace" arabských mužů. Bývalí kolegové knihu nepřijali dobře a některé akademiky popudila. „V malé skupině rakouských expertů na Blízký východ nebyla Kneissl nikdy brána příliš vážně," řekl mi Thomas Schmidinger, politolog a antropolog z Vídeňské univerzity. „Vysvětlovala všechno kulturou a náboženstvím, a to velmi zjednodušeně." Právě to ale podle něj dělalo její nápady populární. Kniha vzbudila mediální pozornost i v zahraničí. V rozhovoru pro časopis Time Kneissl řekla: „Pokud jde o mezinárodní vztahy, biologické – nebo když mluvíme o hormonech, biochemické – bylo dosud trochu podceňováno."
Její další kniha, memoáry z roku 2014, kritiky, kteří její pohled na Blízký východ považovali za reduktivní, neuklidnila. V knize jsou její komentáře místy zkratkovité a její postoj k lidem, které na cestách potkávala, občas připomíná spíš koloniálního dobrodruha než moderní badatelku. Jenže v roce 2015, kdy k evropským hranicím dorazily miliony lidí prchajících před válkou a perzekucí a migrace z Blízkého východu se stala žhavým tématem rakouské politiky, začala být Kneissl čím dál viditelnější. Pravidelně vystupovala na ORF, rakouském veřejnoprávním vysílání, a proslula kritikou rozhodnutí Angely Merkelové umožnit příchod více než milionu žadatelů o azyl do Německa. Pro televizní producenty, kteří měli povinnost „dát prostor oběma stranám", byla ideálním komentátorem. Georg Renner, bývalý reportér ve Vídni, který ji párkrát interviewoval, to popsal takhle: „Každý znal její ideologický bias, takže se s ní dalo docela dobře pracovat."
✤
Někdy kolem roku 2006 byla Kneissl seznámena s Heinzem-Christianem Strachem, lídrem krajně pravicové Svobodné strany, a to jedním ze svých bývalých studentů Johannem Gudenusem, který se později stal místopředsedou strany. Strache a Kneissl si rozuměli a Kneissl začala vystupovat na akcích po boku členů Svobodné strany, přičemž vždy zdůrazňovala, že je nezávislá analytička, a nikoli členka strany.
Ačkoli Svobodná strana hraje v rakouské politice velkou roli už od osmdesátých let a několikrát byla součástí koaličních vlád, není těžké pochopit, proč se od ní Kneissl chtěla držet stranou. Strana vznikla v roce 1956 jako politický domov bývalých nacistů v zemi proslulé tím, jak se nedokázala vyrovnat se svou temnou minulostí. („Ještě v roce 1990," poznamenal Tony Judt ve své historii poválečné Evropy, „si 43 procent Rakušanů myslelo, že nacismus měl dobré i špatné stránky.") Lídr strany v letech 1986–2000 Jörg Haider byl dítětem dvou oddaných národních socialistů a proslul výroky, které působily jako bagatelizace nacistických zločinů.
Od roku 2005, pod vedením Stracheho, se strana snažila distancovat od pověsti antisemitismu – ačkoli zůstávala spojována s antisemitskými organizacemi – a zároveň vedla kampaně na podobných tématech jako jiné krajně pravicové strany v Evropě: útočila na imigraci, islám a EU. A stejně jako mnoho evropských krajně pravicových lídrů si Strache pěstoval vřelé vztahy s Moskvou. V roce 2016 odjel do ruské metropole podepsat „pakt o spolupráci" s vládnoucí stranou Jednotné Rusko. Během té cesty vyzýval k ukončení mezinárodních sankcí zavedených po Putinově anexi Krymu v roce 2014.
Ve volbách 2017 dovedl Strache Svobodnou stranu k druhému nejlepšímu výsledku v historii: získala 26 procent hlasů. Titulky ale tehdy ovládl Sebastian Kurz, „zázračné dítě" s uhlazenými vlasy, který ve 31 letech přivedl konzervativní Lidovou stranu k vítězství. Obě strany se dohodly na koaliční vládě: Kurz jako kancléř, Strache jako vicekancléř.
Stracheho strana měla ovládnout několik klíčových resortů, včetně zahraničí. Jeho první volbou na post ministryně byla Kneissl. „Nabídka ji nepřekvapila, ale nebyla si stoprocentně jistá, zda ji přijmout," řekl mi tehdejší člověk z jejího blízkého okolí. Kneissl měla obavy z extremistické části Svobodné strany. Nakonec prý funkci vzala, aby zanechala stopu v rakouské zahraniční politice. („Samozřejmě že to vzala – byl to první pravidelný plat, který po letech dostala," tvrdil jiný bývalý kolega.)
Ve funkci dělala věci jinak. Rozeslala memorandum, že ministerstvo se stává „zónou přátelskou ke zvířatům", a její dva slintající boxeři ji často doprovázeli do práce. Procházela ministerstvem a bavila se s každým – od stážistů po střední management. „Zapojovala se do částí byrokratického procesu, kterých by se ministr nikdy nedotkl," řekl mi jeden diplomat, který pod ní pracoval. „Zamotala se do detailů náhodného interního sdělení a povýšila to na něco mnohem většího, než bylo potřeba." Pro některé byla osvěžující a výrazně přístupnější než řada kolegů. „Zpočátku jsem byl rád, že se vrátila a narušila tu pánskou síť na ministerstvu," řekl mi jeden rakouský diplomat. Uměla ale být i ostrá a kritická. Tomu diplomatovi připadala jiná než „otevřená, liberální" osoba, kterou kdysi znali: přišla mu „uzavřená" a fixovaná na křivdy spojené s kariérou.
Kurz měl na Kneisslovou málo času. Jeho úzký okruh věděl, že pokud potřebují lobbovat ve Washingtonu nebo v Bruselu, žádného prostředníka nepotřebují. Kneissl naopak nesla těžce, že je odstavovaná, a začala dělat kroky, které svého šéfa musely dráždit. Vrhla se do snahy zlepšit vztahy s Tureckem – věděla, že Kurz byl veřejně kritický k prezidentu Recepu Tayyipu Erdoğanovi.
Více než cokoli jiného chtěla Kneissl, aby ji brali vážně. Po desetiletí práce na volné noze, krátkých kontraktů a mizerné mzdy cítila, že si vydobyla právo být slyšena. Byla zklamaná tím, co vnímala jako nedostatek intelektuálního rigorózního přístupu ve vládě, a často zdržovala jednání kabinetu dlouhými přednáškami o politice – domácí i mezinárodní.
To zklamání prohluboval její pocit, že ji nerespektují ani zahraniční partneři. Na cestě do Francie ji tamní ministr zahraničí nepřijal. V Bruselu měla pocit, že se jí lidé vyhýbají. Američané ji obcházeli a šli rovnou za Kurzem. Gehr vzpomíná, že taková příkoří Kneisslovou hluboce ranila. „Nebyl důvod být k ní tak nepřátelští," řekl. „Byla to obrovská chyba západních zemí."
Jediné místo, kde dostávala vřelost, po které toužila, bylo na Východě. Při státní návštěvě Ruska v dubnu 2018 probírala ruské angažmá v Sýrii s ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem – Gehr tvrdí, že ji přivítal směsicí laskavosti a pevnosti. Součástí návštěvy bylo i setkání s Putinem, které Kneissl před novináři tajila, protože věřila, že jí jdou „po krku".
Tehdy nebylo nic neobvyklého na tom, že se rakouský ministr zahraničí setká s Putinem. Neobvyklý byl ale přístup Kneisslové – plížení se po Moskvě a to, že rakouský velvyslanec musel vysvětlovat, proč ministryně chybí na plánovaném galavečeru. Působilo to, jako by si užívala roli hvězdy ve vlastním filmu. O dva měsíce později, když Putin přijel na státní návštěvu Rakouska, Kneissl mu během akce ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu něco vtiskla do ruky. Byla to pozvánka na její svatbu.
Krok Kneisslové byl nezodpovědný a trapný, shodovali se kolegové, ale nikdo nečekal, že ruský prezident opravdu přijede – dokud ruský velvyslanec nepřišel do jejího domu v Seibersdorfu oznámit, že Putin pozvání přijímá. Načasování bylo mimořádně nešťastné. Jen pár měsíců předtím byli v britském Salisbury otráveni bývalý ruský špion Sergej Skripal a jeho dcera Julie, a to ruskými agenty. Zatímco Německo, Francie a Polsko vyhostily ruské diplomaty, Rakousko čelilo kritice, že to odmítlo.
Svatba se konala v horký srpnový den na vinici v horách na jihu Rakouska. Nevěsta přijela v kočáře taženém koňmi a měla tradiční slonovinový dirndl; ženich, rakouský podnikatel Wolfgang Meilinger, měl elegantní zelenou vestu. Putin dostal čestné místo při civilním obřadu – seděl u hlavního stolu s novomanželi a pronesl přípitek německy. Mezi svatebními dary byl i kozácký sbor, který na tu příležitost nechal přiletět.
Při prvním tanci Meilinger předal svou novomanželku Putinovi, který už čekal, aby ji „převzal". Tančili na skladbu The Last Waltz v podání Engelberta Humperdincka, kterou zpíval Gehr – když nebyl šéfem kabinetu, přivydělával si jako jazzový zpěvák. Kolegové Kneisslové nervózně sledovali fotoreportéra Rakouské tiskové agentury, přiděleného na akci. „Ten tanec byl skoro v pohodě až do úplného konce, ale když se uklonila, řekl jsem si: jsme úplně v prdeli," popsal mi jeden z jejích bývalých kolegů.
Během pár hodin byla fotografie na agenturních drátech. Ukrajinští politici zuřili a zpochybňovali, zda Rakousko může dál vystupovat jako neutrální aktér v mírových jednáních s Ruskem. Rakouští sociální demokraté označili incident za něco, co „pravděpodobně způsobí dlouhodobé poškození zahraničněpolitické pozice Rakouska". Der Standard přinesl titulek: „Pokleknutí Kneisslové před Putinem je ostuda."
Kneissl se neomlouvala. „Ti, kdo mě znají, velmi dobře vědí, že se nikomu nepodřizuji," řekla BBC. Ne poprvé měla problém pochopit, proč to ostatní nevidí stejně. Byl to soukromý event, tvrdila. Úklona prý byla přirozené gesto dámy na konci valčíku. Náušnice za 50 000 eur (asi 1,2 milionu korun), které jí Putin daroval, byly podle ní velkorysý dar, který si přece smí nechat.
O necelý rok později byla Kneissl z úřadu pryč – kvůli dalšímu skandálu kolem ruského vlivu v Rakousku. Tentokrát se týkal lídra Svobodné strany. V roce 2019 uniklo do médií tajné video, na němž Strache sedí ve vile na Ibize se ženou, která se vydává za neteř ruského oligarchy. (Na videu je s ním i Gudenus, bývalý student Kneisslové, který ji se Strachem v roce 2006 seznámil.) Žena tvrdí, že chce koupit největší rakouský bulvární deník a využít ho k podpoře Svobodné strany před dalšími volbami. Strache poslouchá se zájmem a říká, že na oplátku by jí mohl zařídit lukrativní veřejné zakázky.
Kauza byla pro Kurzovu vládu velkou ranou a Strache rychle rezignoval. Když Kurz odvolal ministra vnitra ze Svobodné strany, aby zajistil řádné vyšetření, rezignovali všichni ministři FPÖ. Kneissl – jmenovaná Svobodnou stranou – zopakovala, že je technicky „nezávislá". Chvíli se držela, ale o měsíc později vyslovila parlamentní většina Kurzově vládě nedůvěru a Kneissl byla bez práce.
✤
Po pádu vlády se Kneissl stáhla do sebe. „Stala se velmi izolovanou a čím dál smutnější," řekla mi Margarete Schornová, sousedka ze Seibersdorfu, která jí v té době občas nosila nákup. Peníze byly problém. Její spojení se Svobodnou stranou a s Putinem jí komplikovalo návrat do světa výuky a žurnalistiky. Krátká doba ve funkci jí navíc nezajistila nárok na ministerský důchod. Když přišel covid, tak tak se držela nad vodou. Požádala o rakouský covidový podpůrný fond, ale nedostala nic, protože její předchozí příjmy byly příliš vysoké.
Začaly se rozpadat i osobní vztahy. V roce 2019 se rozešla s Gehrem poté, co ji údajně kritizoval za to, že se chovala hrubě k řidičům ministerstva, kteří ji denně vozili mezi Vídní a Seibersdorfem. Rozpadlo se i její manželství. Podle médií Kneissl obvinila manžela z domácího násilí, což on popřel.
Kneissl své neštěstí vnímala jako výsledek jakési bezejmenné vendety proti ní. V roce 2020 Rakousko definitivně opustila a usadila se ve francouzském Nîmes, pak se znovu přesunula do Libanonu, kde přežívala z občasných přednášek. Eugene Richard Sensenig, akademik a její přítel, si vybavuje, že v Libanonu měla okruh lidí, kteří ji obdivovali. Byla ale posedlá tím, jak špatně s ní bylo zacházeno, a často se k tomu vracela. Sensenig s ní soucítil. „Ženám, které tvrdě pracují a chtějí postoupit, se říká mrchy, zatímco mužům ambiciózní – a v její generaci byla určitě vnímaná jako mrcha," řekl. Podotkl také, že byla ostrakizována za spojení se Svobodnou stranou, zatímco středopravá Lidová strana, která je považována za respektovaný mainstream, nejen přejímá rétoriku krajní pravice o migraci a islámu, ale dvakrát s ní šla i do vládní koalice.
V roce, kdy odešla z Rakouska, začala Kneissl psát komentáře pro státní médium Russia Today o Blízkém východě, energetice a mezinárodních vztazích. O rok později byla jmenována do lukrativní pozice v představenstvu ruského ropného gigantu Rosněfť. (V představenstvu tam seděl i další známý politik: bývalý německý kancléř Gerhard Schröder.) Když Rusko v roce 2022 zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, Kneissl odmítla z představenstva odstoupit – až do chvíle, kdy byla právně donucena, protože Rusko zablokovalo občanům EU možnost zastávat výkonné a dozorčí funkce.
Její loajalita k Rusku byla brzy odměněna. V roce 2023 nastoupila do letadla do Petrohradu poté, co přijala nabídku vést Gorki. Její noví hostitelé dokonce odklonili vojenské letadlo ze Sýrie do Libanonu, aby převezlo její poníky do Ruska.
Kneissl zdaleka není první rakouskou političkou, která si udržovala přátelské vztahy s Putinovým Ruskem i po anexi Krymu. Jak kdosi poznamenal: „Rakousko nemá jednoho Gerharda Schrödera, ale mnoho." Bývalý kancléř Wolfgang Schüssel seděl v představenstvu ruské energetické společnosti Lukoil. Jiný bývalý kancléř Christian Kern byl v dozorčí radě Ruských železnic. Oba ale po invazi na Ukrajinu ze svých postů odešli. Kneissl se naproti tomu do Ruska odstěhovala až následující rok.
Je snadné pochopit, proč Rusko Kneisslovou přitahuje: nabízí jí míru bezpečí a prestiže, kterou jinde nenašla. Těžší je pochopit, co z toho má Rusko. „Mnozí evropští politici, kteří se stanou součástí ruských struktur, si přinášejí síť kontaktů nebo vlivu, ale Kneissl byla v době odchodu z úřadu nikdo," řekl mi Šechovcov. „Moje hypotéza je, že tím, že ji Rusové podpořili, vyslali vzkaz jiným evropským úředníkům: i když doma nejste moc užiteční, tady by pro vás místo mohlo být."
✤
V Rusku si Kneissl našla místo. V červnu 2024 řekla státní agentuře, že Západ má plány Rusko rozdělit „stejně jako byla rozdělena Federativní republika Jugoslávie". Zatímco v Evropě si toho sotva někdo všiml, v Rusku to bylo prezentováno jako vážné varování od skutečné politické insiderky. „Bývalá rakouská ministryně zahraničí Kneissl potvrzuje plány Západu na rozdělení Ruska," zněl titulek. Další nedávné titulky: „Putin měl v roce 2023 pravdu o ekonomice – ex-rakouská šéfka diplomacie" a z tohoto měsíce „Ex-rakouská ministryně radí Rusům, aby odložili romantické představy o západní Evropě". Minulé léto vystoupila před OSN s varováním před dodávkami zbraní Ukrajině.
Bývalí přátelé a kolegové dobře vědí, že vztahy s Kneisslovou bývají nestabilní. „Vůbec bych se nedivil, kdyby se rozhádala i s Rusy a skončila v Pekingu, Caracasu nebo někde jinde," řekl jeden z nich. Zatím ale Kneissl vypadá spokojeně. V nedávném e-mailu znovu odmítla rozhovor, ale napsala, že začala svůj život znovu budovat.
Ke konci loňského roku přijala svou nejnovější roli: stala se ambasadorkou ochrany sibiřských tygrů – věci, která je blízká Putinovu srdci, a také srdci Kneisslové. Státní média v prosinci informovala, že při nedávné návštěvě národního parku spatřila tygra. V krátkém rozhovoru využila příležitost k nepříznivému srovnání evropského a ruského přístupu k takovým predátorům. V Rusku se prý „medvědům, vlkům, tygrům neříká problémoví medvědi, problémoví vlci". „Jsou součástí života. Tomu říkám říkat ano životu v Rusku," prohlásila.
✤