Byla čtvrtá z dvanácti dětí a vyrostla v horské chalupě, kde se zpívalo a vyprávělo. Vydělala jmění a část ho vracela dětem, rodinám v nouzi a nemocným. Dolly Parton zemřela 25. srpna 2026 ve věku 80 let po krátké nemoci. Úmrtí potvrdila rodina a její zástupci, příčinou byla rakovina.
Narodila se 19. ledna 1946 jako čtvrté z dvanácti dětí a vyrůstala v jednopokojové chalupě ve Smoky Mountains. Její otec Robert Lee Parton dokázal uživit početnou rodinu. Číst a psát se ale nenaučil. V chalupě se zpívalo a vyprávěly se příběhy – právě z téhle domácí školy vyprávěčství později vyrostla její profesní dráha. „Píšu písně, abych udržela vzpomínky naživu," řekla Dolly; sama sebe označovala za „songtellera", vypravěče v písních.
Jednu takovou vzpomínku znají po celém světě. Když bylo Dolly šest sedm let, neměla na zimu kabát a peníze na nový nebyly. Matka Avie Lee proto sešila jeden z hromádky hadrů a zbytků látek, a zatímco šila, vyprávěla dceři biblický příběh o Josefovi a jeho pestrobarevném plášti – kabátek z hadrů měl podle ní znamenat totéž co Josefův: znak lásky, ne chudoby. Dolly jí uvěřila a do školy si ho oblékla hrdě. Spolužáci se jí smáli. Píseň Coat of Many Colors, kterou o tom v roce 1969 napsala na zadní stranu účtenky z čistírny (nic jiného po ruce neměla), to shrnuje jednou slokou: „Můj pestrobarevný kabát, co mi máma ušila, ušitý jen z hadrů, ale nosila jsem ho tak hrdě. Vím, že jsme neměli peníze, ale byla jsem bohatá, jak jen to šlo." Chudoba v ní má konkrétní podobu: kus látky, práci matčiných rukou a dětskou snahu uhájit si vlastní důstojnost.
Dolly Parton proslula i sebeironií a nadhledem
Prohrála v soutěži svých dvojnic. V přestrojení se přihlásila do soutěže drag queens napodobujících Dolly Parton v jednom losangeleském gay baru. Záměrně přehnala make-up i vlasy, ale porota ji nepoznala a ona skončila s nejmenším potleskem. „Všechny ty krásné drag queens měly týdny a měsíce nachystané kostýmy, a byly oblečené jako já. Tak jsem se jen zařadila do řady a přešla přes pódium – a oni si mysleli, že jsem nějaký malý gay chlapík," vyprávěla později. Sama k tomu dodávala oblíbenou hlášku: „Ještě že jsem se narodila jako holka, jinak bych byla drag queen."
Naklonovaná ovce Dolly nese její jméno. Když v roce 1996 tým skotského Roslinova institutu naklonoval první savec z dospělé buňky, pojmenoval ovci po Dolly Parton – buňka totiž pocházela z mléčné žlázy. Vedoucí vědec Ian Wilmut to prý komentoval slovy, že je nenapadl „působivější pár žláz, než má Dolly Parton". Dolly se místo urážky bavila: „Byla jsem polichocená. Když ji uspali, bylo mi to líto – i když sama klonovaná být nechci."
Silná podpora LGBTQ+ komunity. Dolly patřila k nejhlasitějším spojencům queer komunity v country hudbě a svým fanouškům z ní dávala dlouhodobě najevo přijetí – historka se soutěží dvojnic je jen jedním z mnoha projevů tohoto vztahu.
A do třetice její patrně nejcitovanější bonmot, kterým shrnovala vlastní okázalý styl: „Stojí to spoustu peněz, vypadat takhle lacině."
Po maturitě v roce 1964 na vysokou školu nešla. Odjela do Nashvillu, psala písně a učila se, jak funguje hudební průmysl. V roce 1966 si vzala Carla Deana, s nímž zůstala až do jeho smrti v roce 2025 – bezmála šedesát let. V roce 1967 se dostala do televizní show Portera Wagonera; o sedm let později se vydala na samostatnou dráhu. Píseň I Will Always Love You napsala právě při rozchodu s Wagonerem a v roce 1974 s ní dvakrát dosáhla na první příčku country žebříčku.
Když ji v roce 1992 nazpívala Whitney Houston pro film Bodyguard, píseň se dostala i k publiku, které původní country nahrávku neznalo. Jak velký úspěch to byl, je vidět dodnes: Houstonina verze strávila čtrnáct týdnů na první příčce žebříčku Billboard Hot 100 (tehdy nejdéle ze všech), prodalo se jí přes 24 milionů kusů a dodnes zůstává nejprodávanějším singlem sólové zpěvačky v historii – a šestým nejprodávanějším singlem všech dob vůbec. Mnoho let po svém vzniku tak píseň začala žít zcela novou etapu své existence.
Děti, které nepřišly
O jednom se v jejím životě mluvilo možná víc než o čemkoli jiném: vlastní děti neměla. Dlouho to nebyla otázka rozhodnutí. „Nemohla jsem mít děti, roky jsem se o to snažila. Nikdy jsem nebyla těhotná," řekla časopisu Interview už v roce 1984. Ve třiceti pěti jí diagnostikovali endometriózu, o rok později podstoupila částečnou hysterektomii. Ve své knize to popsala bez příkras: „Najednou jsem byla žena středního věku. Prošla jsem si temným obdobím, než jsem se přinutila se z toho vzpamatovat."
Později se na to naučila koukat jinak: „Bůh mi asi nedopřál vlastní děti, aby mohly být moje všechny." V rozhovoru s Oprah Winfrey řekla, že bez dětí měla svobodu pracovat – a bez té svobody by prý nikdy nezaložila knihovnu pro děti ani nic dalšího, co po ní zůstalo. Milovala děti, vychovala pět mladších sourozenců a jejich potomci jí říkali „teta babička". Hodně se mluvilo o tom, že byla kmotrou Miley Cyrus. No a chuť či touha pomáhat dětem, která později dostala institucionální podobu, narostla do úctyhodných rozměrů.
Pět set dolarů za dokončenou školu
Když už měla peníze a možnost rozhodovat, kam půjdou, obrátila se domů. V roce 1988 založila nadaci, jejímž prvním velkým tématem bylo vzdělání dětí v jejím rodném okrese Sevier County. O dva roky později přišla se školním programem: žáci si našli spolužáka, s nímž se měli navzájem podpořit, a každý, kdo dokončil střední školu, měl od Dolly dostat 500 dolarů.
Podle historie její nadace klesl podíl žáků, kteří v zapojených ročnících školu nedokončili, z 35 na 6 procent. Jsou to pozoruhodná čísla; nadace Dolly Parton uvádí, že se současně zapojila širší místní komunita, a to nepochybně celý úspěch pomohlo podpořit. Dolly každopádně mnohokrát zkusila převést slávu i vlastní peníze na příležitost, která měla pro konkrétní děti srozumitelnou podobu: dokonči školu, někdo s tebou počítá.
A nemuselo to končit „jen" maturitou. Nadace uvádí, že od roku 2000 uděluje každoročně pěti absolventům z okresu stipendium po 15 tisících dolarů na další studium. To je dohromady 75 tisíc dolarů za jeden ročník stipendistů. Dolly Parton sama na univerzitu nenastoupila, ale pomáhala se na ni dostat dalším lidem, kteří vyrůstali v kraji jako ona.
Posílala desítky milionů knih
Její největší vzdělávací projekt se začal psát v roce 1995. Imagination Library nejprve rozesílala knihy malým dětem v Sevier County. Dnes dítě zapojené do programu dostává od narození do pěti let každý měsíc knihu poštou, zdarma a přímo na své jméno. Dostupnost programu závisí na zapojení místních partnerů; rodina nemusí prokazovat nízký příjem. Pravidla a historii popisuje samotná Imagination Library.
Na konci roku 2025 evidoval projekt 304 539 509 odeslaných knih od svého vzniku. Jen během roku 2025 jich rozeslal 40 356 668, přibližně jednu každých osm desetin sekundy. Knihy putovaly do pěti zemí: Spojených států, Kanady, Británie, Austrálie a Irska. Jsou to údaje o odeslaných výtiscích, nikoli o počtu jednotlivých dětí nebo o penězích, které Dolly osobně darovala. Roční přehled programu uvádí součty i rozpad podle zemí.
Proč zrovna knihy? Dolly v dopise na stránkách projektu vzpomínala, že jej založila na počest svého otce. Podle ní byl chytrý, ale negramotnost mu zavřela část možností, které v životě mohl mít. Ještě před smrtí jí řekl, že knihovna pro děti je možná to nejdůležitější, co udělala. Zpěvačka, která si vydobyla místo v hitparádách, si tohoto otcova uznání vážila mimořádně.
Přehled výzkumů zveřejněný nadací naznačuje, že zapojené rodiny mívají doma více knih a čtou dětem častěji; některé studie zjistily slibné výsledky v raných čtenářských dovednostech. Velká část výzkumů však vznikala lokálně a z těchto zjištění nelze jednoduše odvodit, o kolik program sám zlepšil vzdělání všech dětí, které knihy dostaly. Jeho základní účinek je zato snadno představitelný: dítěti pravidelně přichází kniha, která je jeho.
Nevinná nevědomost, jak tomu sama říkala
Obraz laskavé babičky národa se ale nedá udržet čistý, a Dolly sama by o to nejspíš nestála. Léta provozovala v Pigeon Forge a dalších městech populární večerní show s koňmi a jižanskou večeří pojmenovanou Dixie Stampede. Slovo „Dixie" odkazuje ke Konfederaci a pro mnoho lidí nese ozvěnu otroctví a segregace. V současné společnosti je označení vnímáno silně kontroverzně a negativně. Kritici namítali, že celý koncept – „přátelské" klání Severu a Jihu – romantizuje bolestnou kapitolu amerických dějin. Dolly to roky nevnímala jako problém.
Změnila to až v roce 2018, po rasistickém shromáždění v Charlottesville, kdy z názvu „Dixie" vypustila. Vysvětlení, které dala magazínu Billboard, je poučné v obou směrech: „Existuje něco jako nevinná nevědomost a hodně z nás je jí vinno. Když mi řekli, že ,Dixie' je urážlivé slovo, řekla jsem si: no, nechci nikoho urazit." Část dlouholetých fanoušků jí změnu vyčítala jako ústup „politické korektnosti"; kritici zase upozorňovali, že jí trvalo roky, než si všimla něčeho, co bylo ostatním zřejmé dávno. Obojí je legitimní. Ona sama později vyprávěla, jaký byl její přístup k nelehkým situacím, na nichž se sama mohla podílet: „Jakmile zjistíš, že něco je problém, měl bys to spravit. Nebuď blbec."
S tím souvisí druhá dlouhá výtka: Dolly se roky programově vyhýbala jasným politickým postojům. Prohlašovala se za bavičku, ne za komentátorku, a když v roce 2017 její kolegyně na předávání cen kritizovaly prezidenta, nepřidala se. Jedni v tom viděli chytrou snahu udržet si publikum napříč tábory, druzí zbabělost člověka, který má vliv a nepoužívá ho. Když se v roce 2020 přece jen ozvala – „samozřejmě že na černošských životech záleží" – sklidila pochvalu i výčitku, že přišla pozdě. Její životní dráha ukazuje i to, že laskavost a schopnost vycházet s druhými, za kterou ji část lidí obdivovala, měly i odvrácenou stranu: opatrnost, možná i nedostatek statečnosti vyslovit svůj postoj, což jí vyčítali zase jiní.
Pomoc, která dorazila, když bylo potřeba
Nejpřesvědčivější je u Dolly pomoc, která měla konkrétní adresáty. Po požárech v okolí jejího rodiště v roce 2016 přišly rodiny o domovy a nadace zorganizovala fond My People Fund. Podle jejího přehledu rozdělil postiženým více než 12 milionů dolarů. Tato částka vyjadřuje prostředky rozdělené fondem, nikoli součet Dollyiných osobních darů. Po hurikánu Helene v roce 2024 ona a podniky spojené s jejím jménem přispěly na obnovu částkou přesahující dva miliony dolarů.
Když v roce 2020 udeřila pandemie, věnovala milion dolarů Vanderbiltově univerzitní nemocnici na výzkum covidu. Podle samotného zdravotnického centra její dar pomohl financovat ranou práci včetně testu, jímž výzkumníci ověřovali imunitní odpověď po očkování vakcínou Moderna. V roce 2022 dala další milion na výzkum infekčních nemocí u dětí. Nemocnice připomíná také její podporu dětské onkologické péče, spojenou mimo jiné s léčbou její neteře Hannah.
Dolly Parton nejraději pomáhala tam, kde měla pomoc konkrétní tvář – děti z jejího kraje, rodiny, které zrovna přišly o domov, nemocní, které znala jménem. Po požárech v okolí jejího rodiště v roce 2016 přišly rodiny o domovy a nadace Dolly Parton zorganizovala fond My People Fund. Po hurikánu Helene v roce 2024 ona a podniky spojené s jejím jménem přispěly na obnovu. Všechno to byly miliony či desítky milionů dolarů.
Kam všude mířila její podpora
Když se poskládá dohromady, na co za život upínala peníze a jméno, vyjde z toho neobvykle široký seznam. Nejde o vyčíslení darů, ale o mapu oblastí, které ji zajímaly:
- Předškolní gramotnost – Imagination Library, přes 300 milionů knih doručených dětem v pěti zemích, od narození do pěti let, zdarma a na jméno.
- Dokončování střední školy – program párování spolužáků a odměna 500 dolarů za maturitu v rodném okrese.
- Vysokoškolská stipendia – od roku 2000 každoročně pět stipendií po 15 tisících dolarů pro absolventy ze Sevier County.
- Pomoc po přírodních katastrofách – My People Fund po požárech 2016 (přes 12 milionů dolarů), obnova po hurikánu Helene 2024 (přes 2 miliony).
- Výzkum covidu-19 – milion dolarů Vanderbiltově nemocnici, podíl na rané práci na ověřování imunitní odpovědi po vakcíně.
- Dětské infekční nemoci – další milion dolarů na výzkum (2022).
- Dětská onkologie – dlouhodobá podpora spojená mimo jiné s léčbou její neteře.
- Gramotnost a čtení obecně – dětské knihy a alba, jejichž výtěžek mířil zpět do knižního programu.
