Cíl 2,1 dítěte na ženu vyžaduje nárůst, jaký se od roku 2000 nepovedl žádné rozvinuté zemi
V roce 2025 se v Česku narodilo 77 636 dětí, nejméně od roku 1785. Premiér Babiš chce plodnost 2,1, tedy nárůst o 0,82 dítěte na ženu; největší desetiletý nárůst v rozvinutých zemích od roku 2000 byl 0,48.
audio doplníme
Český statistický úřad uvádí, že úhrnná plodnost v Česku za rok 2025 dosáhla 1,28 dítěte na ženu – chcete-li lepší představu, na čtyři ženy dnes připadá v průměru pět dětí. O čísle se 27. dubna 2026 mluvilo v Poslanecké sněmovně, na kulatém stole s názvem Cesta k udržitelnému demografickému vývoji, a zaskočilo i lidi, kteří se statistikami narozených dětí pracují: i nejnižší varianta projekce ČSÚ byla o deset procent nad skutečností. (Co přesně tenhle ukazatel měří a proč se v něm smějí děti dělit na setiny, rozebíráme v samostatném explaineru.)
Samotná plodnost 1,28 přitom není historické minimum – v roce 1999 klesla až k 1,13. Skutečný rekord leží jinde. V roce 2025 se živě narodilo 77 636 dětí, nejméně v historii celoplošného statistického zjišťování, které na našem území začíná rokem 1785.
Ani tento začátek ale není dílem jediného panovníka. Marie Terezie nařídila patentem z roku 1753 každoroční soupis obyvatel a v roce 1754 proběhlo první sčítání v celé monarchii. Stát potřeboval znát počet a rozmístění obyvatel kvůli správě, daním, hospodářství i armádě. Josef II. na reformy své matky navázal: patentem z 20. února 1784 nařídil povinné a jednotnější vedení matrik narozených, oddaných a zemřelých také pro potřeby veřejné správy. Od roku 1785 se zápisy pořizovaly do sjednocených formulářů, a právě odtud vede souvislá řada, s níž dnes pracuje ČSÚ.
Jak se to mohlo stát? Sešly se dvě věci najednou. Ta první je vidět: slabá plodnost. Ta druhá je tišší – slabé ročníky matek. Děti si dnes nejčastěji pořizují ženy narozené přibližně mezi lety 1990 a 2000, jenže právě tehdy, během ekonomické transformace, se rodilo citelně méně dětí než v předchozích dekádách. Žen v nejplodnějším věku je proto dnes málo a dnešní propad je zčásti ozvěnou toho třicet let starého. „Kromě výrazného poklesu plodnosti stojí za úbytkem narozených v posledních letech částečně i věková skladba současných rodiček“, potvrzuje Terezie Štyglerová, vedoucí oddělení demografické statistiky ČSÚ. Podíl vyčíslila pro Seznam Zprávy: pokles počtu narozených se podle ní dá „zhruba z jedné čtvrtiny vysvětlit nižším počtem rodiček“. Zbylé tři čtvrtiny jdou na vrub nižší plodnosti.
Co z klesající křivky plyne? Demografové Michael Geruso a Dean Spears v analýze publikované na začátku roku 2026 v Journal of Economic Perspectives shrnují aritmetiku, která se týká každého, kdo počítá s důchodem: stále méně pracujících bude financovat penze a zdravotní péči stále početnější generace seniorů. Bez strukturálních změn nebo masivní migrace z téhle pasti cesta nevede.
Andrej Babiš na to odpověď má. V komentáři z 16. dubna 2025, ještě jako předseda opozičního ANO, napsal, že prioritou má být „porodnost 2,1 dítěte na ženu“ – tedy návrat k hranici, na níž se populace sama obnovuje. Zní to jako poctivá politika: pojmenovat cíl, dát mu číslo. Má to jediný háček: nárůst, který by k tomu byl třeba, v našich datech rozvinutých zemí od roku 2000 nenajdeme (viz níže). Do programového prohlášení vlády z 5. ledna 2026 se číslo 2,1 nedostalo; stojí v něm jen, že mladí lidé mají moci „plánovat budoucnost, zakládat rodiny a mít dostupné bydlení“.
Vláda si tak vybrala cíl, který neumí přímo řídit. Podstatnější otázka přitom zní jinak: Jak pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je skutečně mít mohli? Odpověď neslibuje jedno působivé číslo, zato vede ke konkrétním překážkám, jako jsou nedostupné bydlení, chybějící péče o malé děti nebo obtížné slaďování práce a rodiny.
Co by muselo nastat
Vezměme přesto Babišovo číslo vážně – možná vážněji, než ho myslel on sám. Aby se splnilo, musela by česká plodnost během jednoho či dvou volebních období vyrůst z 1,28 na 2,10, tedy o 0,82 dítěte na ženu. Chtěli jsme vědět, jestli se něco takového vůbec někdy někde stalo.
Prošli jsme proto data vysokopříjmových zemí s více než milionem obyvatel a sledovali, jak se jejich úhrnná plodnost měnila v pětiletých a desetiletých oknech. Příklad: Francie měla v roce 2000 plodnost 1,89 a v roce 2010 plodnost 2,03 – nárůst o 0,14 dítěte (ano, statistický ukazatel dovoluje dělit děti na setiny). Data pocházejí od Světové banky a OSN; náš výpočet obsahuje 621 pětiletých oken (od roku 1995) a 732 desetiletých (od roku 2000, všechna do roku 2024). Každá linka v následujícím grafu spojuje skutečnou hodnotu na začátku a na konci jednoho z nich; průběh mezi oběma body z dat neodvozujeme, protože není pro celkový výsledek podstatný.
Hledáme největší nárůst, jaký se v těchto datech podařil.
Jak velký obrat dokázaly bohaté země
Hledáme největší nárůst, jaký se kdy podařil
Nejvyšší pětiletý nárůst patří Novému Zélandu v letech 2002–2007: +0,29 dítěte na ženu. Země tehdy zavedla placenou rodičovskou dovolenou a postupně balík Working for Families, který zvýšil podporu rodin. Graf ale neprokazuje, jakou část růstu tato opatření způsobila.
Podklad: New Zealand TreasuryZa deset let se vějíř rozevře víc: rozdíly mezi počátkem a koncem sledovaných období jsou větší, směrem nahoru i dolů. Převládají poklesy.
Nejvyšší růst zaznamenalo Rusko v letech 2005–2015, +0,48, ani ten se nepřiblížil cíli premiéra Babiše +0,82.
Od roku 2007 stát nabízel rodinám po narození druhého či dalšího dítěte vysoký příspěvek využitelný zejména na bydlení, vzdělání nebo penzi matky a zvýšil také další dávky. Nelze však tvrdit, že zafungovalo jedno konkrétní opatření: růst provázelo ekonomické zotavení i jiné načasování porodů.
Podklad: Sociální fond RuskaNejvyšší nárůst v tomto souboru: +0,48. Od roku 2007 stát nabízel rodinám po narození druhého či dalšího dítěte vysoký příspěvek využitelný zejména na bydlení, vzdělání nebo penzi matky a zvýšil také další dávky. Nelze tvrdit, že zafungovalo jedno konkrétní opatření: současně se měnila ekonomika i načasování porodů.
Podklad: Sociální fond RuskaNárůst +0,44 provázela dostupná péče o děti, rodičovská vázaná na příjem a nepřenosné měsíce pro otce. Politiky snížily překážky rodičovství, ale vzestup se neudržel.
Daňové úlevy, zvýhodněné úvěry a podpora rodin doprovázely nárůst +0,40. Z dat zatím nelze oddělit trvale vyšší počet dětí od dřívějšího načasování porodů.
Také Česko zažilo nárůst +0,40, aniž by mělo jednu mimořádnou pronatalitní reformu. Je to varování před přisuzováním celé změny jedinému opatření.
Cesta z 1,28 na 2,10 leží výrazně nad všemi pozorovanými okny. Rodinná politika může odstraňovat překážky, ale dostupná data nedokládají nástroj, který by takový skok spolehlivě vyvolal.
Žádné okno nemá nárůst 0,82. Nejvíc za pět let vzrostla plodnost o 0,29 (Nový Zéland 2002–2007), za deset let o 0,48 (Rusko 2005–2015). Nárůst o 0,40 a víc zaznamenalo jen sedm z 732 desetiletých oken. Jedním z nich je i Česko mezi lety 2011 a 2021, kdy plodnost vzrostla z 1,43 na 1,83, stejně jako Maďarsko (z 1,23 na 1,63). Česko se pak ale vrátilo dolů: na rok 2025 ČSÚ naměřil 1,28.
Švédský případ: silný růst, který se neudržel
Pro českou debatu je nejzajímavější Švédsko. V našem výpočtu vzrostla jeho úhrnná plodnost mezi lety 2000 a 2010 o 0,44 dítěte na ženu (z 1,54 na 1,98). Nejde o absolutní rekord celého desetiletého souboru – vyšší změnu v něm zaznamenalo Rusko mezi lety 2005 a 2015 (o 0,48). Švédsko je však podstatnější pro hodnocení politik, které se běžně doporučují také Česku. Připomeňme: Andrej Babiš potřebuje téměř dvojnásobek švédského vzestupu, nárůst o 0,82 dítěte.
Co Švédsko udělalo? Zavedlo opatření, díky nimž se párům vyplatilo mít děti relativně rychle po sobě – konkrétně druhé dítě do dvou let po narození prvního. Rodiče, kteří lhůtu stihli, si udrželi nárok na rodičovské dávky odvozené od předchozího příjmu. K tomu země vybudovala síť dostupných veřejných jeslí a školek, zavedla rodičovskou dovolenou vázanou na výdělek a postupně přidala takzvané tatínkovské měsíce – část dovolené vyhrazenou výhradně otcům.
Proč nárůst nevydržel
Po vrcholu v roce 2010 švédská plodnost opět klesala: v roce 2020 byla 1,67 a v roce 2024 byla podle švédského statistického úřadu nejnižší, jakou kdy Švédsko zaznamenalo. Proč, přesně nevíme; nabízejí se dvě vysvětlení. Zaprvé ekonomická nejistota – když se lidem zhorší vyhlídky, děti odkládají. A zadruhé, což je podstatnější: velká část nárůstu mohla být takzvaný tempo efekt. Politika totiž dokáže ovlivnit, kdy lidé děti mají, ale jen velmi omezeně, kolik jich mají za celý život. Je to jako s posílením ranních vlaků: špička zhoustne, ale celkový počet cestujících za rok se nezmění. Švédové by pak děti nepořídili navíc, jen dřív, a když se přeskupené načasování vyčerpalo, číslo spadlo zpátky. (Švédskému příběhu a jeho poučení pro Česko se podrobně věnujeme v článku Skandinávská past.)
Téměř dvojnásobek švédského vzestupu
Babišův cíl – nárůst o 0,82 dítěte na ženu – je 1,9krát víc než švédský vzestup o 0,44 a 1,7krát víc než největší desetiletý nárůst v celém souboru. Švédsko svého maxima dosáhlo s infrastrukturou péče budovanou desítky let a ve společnosti s dlouholetou praxí rovnosti žen a mužů; Česko by podobný skok muselo zvládnout během jednoho či dvou volebních období.
Číslo, které politici nechtějí slyšet
Výzkumnice Janna Bergsvik, Agnes Fauske a Rannveig Kaldager Hart zpracovaly systematický přehled studií o vlivu politik na plodnost od roku 1970 v Evropě, Spojených státech, Kanadě a Austrálii; časopisecká verze z roku 2021 zahrnuje 35 studií, pracovní verze Statistics Norway jich uvádí 57. Nejvíc kladných účinků našly u dostupné péče o děti a plošných příspěvků na děti. U rodičovské dovolené našly málo a podle časopisecké verze působí peněžní transfery jen dočasně. O návratu na 2,1 přehled nic neříká, hodnotí jen, co plodnost zvyšuje o desetiny dítěte na ženu. (Co ze čtyř dekád zahraničních politik skutečně funguje, srovnáváme v článku o Švédsku, Francii, Maďarsku a Kanadě.)
Plodnost hluboko pod dvěma dětmi na ženu je nový normál rozvinutého světa – žádná přechodná anomálie, kterou správná vláda opraví.
Stát přitom má co dělat. Smysluplná otázka ovšem zní jinak než v kampani: Jak pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je skutečně mít mohli?
Právě tady je v příběhu současné vlády pozoruhodný rozpor. Andrej Babiš je podle webu společnosti jedním ze dvou konečných vlastníků Hartenberg Holding, který je spolu s fondy CVC akcionářem skupiny FutureLife, provozující kliniky asistované reprodukce. Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný zase podle svého vládního životopisu do roku 2025 působil ve společnostech zaměřených na Alzheimerovu nemoc, geriatrickou a dlouhodobou péči. Oba tedy dobře znají služby, po nichž s demografickou změnou roste poptávka. Soukromá klinika nebo pobytové zařízení ovšem řeší situaci konkrétního klienta, který se k jejich službám dostane; nenahradí dostupné bydlení, péči o děti ani dlouhodobou péči dosažitelnou pro celou společnost. Zkušenost s takovými obory by mohla pomoci státu připravit systémovou odpověď, v dosavadním plánu vlády ji však nevidíme.
Co data říkají o tom, co lidé chtějí
„Z našich dat dlouhodobě vidíme, že ideální představa o velikosti rodiny se u mladých lidí příliš nemění – většinou chtějí dvě děti“, říká demografka Anna Šťastná z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „K propadu porodnosti nedochází proto, že by lidé rodinu programově odmítali, ale proto, že narážejí na zcela reálné bariéry při snaze tento svůj ideál naplnit."
Zbývá tedy otázka, co lidem v naplnění toho přání brání. Bydlení, na které nedosáhnou. Jesle a školky, do kterých se nedá dostat. Trh práce, kde odchod na rodičovskou pořád bolí víc ženy než muže. Úřady, které místo pomoci odrazují. A společenská atmosféra, která matky – zejména samoživitelky – kárá, místo aby je podporovala. (Která z těch překážek podle mezinárodních dat váží nejvíc a co z toho slibují české strany, rozebíráme v článku Školky, byty, dávky.)
Slib bez plánu
Babišovo číslo „dvě celé jedna“ zaznělo jako politická odpověď na demografickou situaci a v kampani se jistě dobře vyjímá. Nic konkrétního za ním ale není: žádná analýza ani plán, z nichž by bylo patrné, že vláda ví nebo alespoň tuší, jak se z velmi nízké hodnoty 1,28 dostat na 2,10. Samotným oznámením cíle se na vývoji nic nezmění.
Přitom je dobře zdokumentováno, co by lidem skutečně pomohlo: kapacity v jeslích a školkách, dostupné bydlení pro mladé rodiny, vymahatelné výživné, flexibilní pracovní úvazky, rovnoměrněji rozdělená péče mezi muže a ženy. Na hranici 2,1 tahle opatření Česko nevrátí. Ale mohou pomoci lidem, kteří děti chtějí, aby je mít mohli.
O dvě stě čtyřicet let později má stát data přesnější než kdykoli předtím. Zbývá maličkost: začít podle nich vládnout.